Historie

Proč se jmenuje hájenka „ Hájenka hraběte Buquoye? „

Podle vyprávění posledních majitelů hájenky a ze zdrojů od původní majitelky z větve Buquoyů p. Vydrové, byla postavena hájenka za zásluhy vojáka ve válce. Tento voják zachránil život syna Buquoyova v bitvě. Po šťastném návratu nechal statečnému zachránci postavit tuto hájenku. Aby mu nebylo smutno, byla stavba situována ( a je dodnes zachována v téže podobě ) na dvě identické poloviny, a do druhé poloviny se nastěhoval jeho pomocník – hajný. Do Buquoyvo panství patřily jak lesy nad hájenkou, tak lesy v celém Hradišťském vrchu, které spadly pod správu těmto dvěma hajným.

Buquoyvé

Buquoyvé byli rodem, který pocházel ze severní Francie. Hrou historie a válečných bojů se dostali do služeb španělského krále a byli jeho zástupci v Henegavsku ve Španělském Nizozemí (kraj v dnešní Belgii při hranici s Francií). V době českého stavovského povstání přišel hrabě Karel Bonaventura Buquoy do Čech se svým po Evropě naverbovaným vojskem, jehož hlavní útočnou silou byli „strašní a proklatí“ Valoni. Hrabě Buquoy získal v roce 1620 jako náhradu za finanční vydání v rámci války proti českým stavům panství Nové Hrady, Rožmberk a Libějovice. Jako voják však i po bitvě na Bílé hoře pokračoval v bojích a následujícího roku padl při obléhání Nových Zámků v Uhrách. Nové majetky pak do Čech přijela spravovat jeho manželka – původem italská šlechtična Marie Magdalena z Biglia, hraběnka z Buquoye, která podle plánů svého krajana Antonia Canevaly nechala opravit hrad a svým úsilím pozdvihla válkou poničené novohradské panství. V době třicetileté války novou šlechtu na cestě do Čech doprovodili i někteří služebníci, kteří pocházeli ze Španělského Nizozemí, Francie či Itálie. V letech 1619 – 1620 přišlo na novohradské panství také několik Maďarů, kteří prchli z Uher z obav před Turky, ve Vídni se připojili k vojsku Karla Bonaventury a později se usadili na jeho jihočeských panstvích.

Po trvalém usazení Buquoyů v Čechách (1663) se na novohradské panství dostali na pozvání hraběcí rodiny představitelé francouzských sklářů Louis Vasseur d´Ossimont a Delbon. Právě tito sklářští mistři pak pozdvihli úroveň výroby skla a stáli na počátku slavné sklářské tradice, která kulminovala v 19. století výrobou hyalitu. Dvacáté století a jeho válečné konflikty přinesly nejzásadnější změny ve vývoji celého Novohradska. První světová válka znamenala vznik Československého státu a posílení vlivu novohradské české menšiny vůči německy mluvící většině. Odchod českého obyvatelstva z pohraničí v roce 1938 a poválečný divoký i řízený odsun německy mluvícího obyvatelstva úplně změnil situaci v malém městečku na hranicích a v jeho okolí. Tradiční, po staletí zde žijící rody, odešly a byly nahrazeny přistěhovalci z různých koutů Čech, rumunskými Slováky, Maďary či Bulhary. Někteří pouze prošli, jiní se zde usadili natrvalo.

Jan Nepomuk Buquoy (1741–1803)

Hrabě Jan Nepomuk Buquoy patřil mezi fi lantropy a významné osvícenské reformátory. Jeho hlavní aktivity se týkaly školství a chudinské péče. Spolupracoval s kaplickým farářem Ferdinandem Kindermanem, jehož navrhovaný systém školství prosazoval na svých panstvích. Jeho systém vycházel z předpokladu, že prostřednictvím vzdělávání dojde k omezení a později k úplnému odstranění chudoby.

Oženil se s Terezií, roz. hraběnkou Paarovou. Podle ní později přejmenoval park Valloncheri, který v roce 1756 založil kolem řeky Stropnice, na Tereziino (či Terčino) údolí. Jeho manželka se na jeho stavitelském úsilí z velké části sama podílela. V letech 1788 – 1797 nechala ve „svém“ parku zbudovat Václavovy lázně (pojmenovala je po svém otci). Dalším jejím počinem byla stavba Modrého domu. Když roku 1803 ovdověla, stal se tento dům její soukromou rezidencí.Zemřel bez dědiců.

Buquoyské statky dědí synovec Georg Franz August, známý polyhistor, národohospodář a velkoprůmyslník, podivín zaujatý pro vědu, vyznavač materiálních hodnot a kontaktů se svobodnými zednáři. V Praze studoval státní a přírodní vědy, matematiku, fyziku, chemii, technické obory, filosofii, strojnictví, finančnictví, ekonomiku. Na svých panstvích zaváděl moderní hospodářské postupy, jako první v Čechách koupil parní stroj, rozvíjel textilní průmysl, sklářství a sklářské hutě.. Vynalezl a produkoval černé sklo – hyalit. V r. 1838 prohlásil za přírodní rezervaci Žofínksý prales a Hojnovodský prales. Jediný syn Georg Johan se angažoval v katolickém hnutí, zajímal se o umění, sbíral starožitnosti a hodně cestoval. V r. 1852 postavil Švýcarský dům v Terčině údolí a o dva roky později nechal zbudovat v novohradských lesích loveckou chatu Žofín. Pochován je v novohradském kostele do rodinné hrobky.

Karl Bonaventura zřídil penzijní institut pro své zaměstnance, založil Spolek na podporu sirotků a vdov pro Nové Hrady a Rožmberk, nechával budovat průmyslové závody, usiloval o zlepšení hospodářství. Jeho manželka stála u zrodu opatrovny v Nových Hradech. Oba jsou pocováni v nové hrobce na hřbitově v Nových Hradech.

Panství zdědil synovec Karl Georg. V době první světové války pomáhal vždy potřebným, za první republiky se musel bránit při provádění pozemkové reformy a na záchranu rodového dědictví i pracovních míst vynaložil nemalé sumy. Za druhé světové války se dostal do nezáviděníhodné situace. Velká část panství se nacházela v pohraničí a možná proto se Buquoyové přihlásili k německé národnosti. Na základě Benešových dekretů byl hrabě prohlášen za zrádce a kolaboranta a uvězněn.Stát zkonfiskoval jeho majetek. Za války se nějak politicky neangažoval a přesto byl prohlášen za zrádce a germanizátora Šumavy. Ztratil s celou rodinou majetek a zemřel ve vězení. Pokračovatelem hlavní linie rodu byl jeho nejstarší syn Ferdinand Buquoy, jeho děti, synovci a neteře dnes žijí převážně v Německu. Jejich pokusy o restituci ma jetku v České republice skončily neúspěšně.